Základní princip spočívá v automatickém přechodu, a to v souladu s § 3045 NOZ: „Organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle zákona č. 83/1990  Sb. o sdružování občanů…se považují za pobočné spolky podle tohoto zákona.“.[9]

Na základě tohoto ustanovení není sporu, že organizační jednotky, které budou ke dni 31. 12. 2013 zapsány v evidenci Ministerstva vnitra, se s účinností NOZ (tj. k 1. 1. 2014) stanou pobočnými spolky.[10] Bezproblémovosti tohoto přechodu přispívá i přechodné ustanovení § 125 rejstříkového zákona, který stanoví fikci, že dosavadní evidence občanských sdružení vč. jejich organizačních jednotek se považuje za spolkový rejstřík. Tím je zaručeno, že i po přechodné období, ve kterém budou přesouvána data z Ministerstva vnitra na rejstříkové soudy, bude na pobočné spolky nahlíženo jako na zapsané ve spolkovém rejstříku, a tedy i vyhovující požadavkům NOZ.

Ne zcela jasnou pozici však budou mít organizační jednotky, které nebudou do konce roku 2013 zapsány na seznam Ministerstva vnitra. Vlivem nedotaženosti současného zákona o sdružování občanů je totiž možné považovat i takové organizační jednotky za existující subjekty. Nicméně podmínky NOZ již splňovat nebudou, neboť ten přiznává pobočným spolkům subjektivitu až po jejich zápisu do spolkového rejstříku. Domnívám se, že na takové organizační jednotky bude třeba od 1. 1. 2014 hledět jako na předčasné pobočné spolky, tedy jako na kvazi-subjekty, za jejichž právní jednání spoluodpovídá hlavní spolek (viz výše), a to až do doby zápisu do spolkového rejstříku.

Z tohoto důvodu lze současným občanským sdružením jen doporučit, aby si zkontrolovaly, zda jsou všechny jejich organizační jednotky zapsány v seznamu Ministerstva vnitra, a pokud ne, aby je tam do konce roku doplnily. Předejdou tak nejenom výše naznačeným výkladovým problémům, ale také nutnosti podávat v této věci návrh na vklad rejstříkovým soudům.

autor je doktorandem na katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Z praktického pohledu by bylo možné pobočné spolky připodobnit k pobočkám obchodních společností. Stejně jako ony jsou totiž primárně nástrojem pro vnitřní stratifikaci organizace, jsou samostatně organizované a pro mateřskou organizaci plní určité specifické úkoly – např. provozují činnost pro určité území, oblast zájmu apod.[2] Z pohledu právního se však pobočné spolky od poboček přece jenom výrazně liší, a to svou právní osobností. Zatímco pobočky jsou pouze objektem práva a nemohou samostatně nabývat práva povinnosti, pobočné spolky jsou subjektem práva.

Jako subjekt se pobočný spolek ocitá v určité dvojroli. Na jedné straně je součástí spolku jako širšího celku, na straně druhé je svébytnou právnickou osobou. Aby v rámci tohoto postavení nedocházelo ke střetům, je jeho samostatnost výrazně omezena.

V první řadě se to týká jeho způsobilosti k právnímu jednání. Tou je pobočný spolek nadán pouze do té míry, kterou připustí stanovy hlavního spolku (srov. § 228 odst. 1 NOZ). Jinými slovy, záleží především na hlavním spolku, jakou činnost pobočnému spolku umožní a zda ho ve výsledku přiblíží spíše plnohodnotné právnické osobě, nebo nesamostatné organizaci. Omezení přitom mohou spočívat v podstatě v čemkoliv – pobočnému spolku nemusí být např. umožněno nakládat s nemovitostmi, přijímat úvěry, nabírat zaměstnance apod. Limitem pro tato omezení jsou pouze obecné zásady ochrany práv třetích osob, zákaz zneužití práva, zákaz porušení dobrých mravů apod.

Další specifikum spočívá v  podmíněné existenci pobočných spolků – mohou totiž existovat pouze do té doby, dokud existuje i hlavní spolek, který je založil. Pokud by došlo k jeho zrušení, musí automaticky dojít i ke zrušení všech jeho pobočných spolků (srov. § 230 NOZ). Z tohoto důvodu označuje teorie pobočné spolky jako tzv. odvozené (či také vedlejší) právnické osoby.[3]

zdroj: Ministerstvo spravedlnosti